Syndrom vyhoření, aneb když se příliš vzdálíme sami sobě

Když se mluví o syndromu vyhoření, často si představíme člověka, který příliš pracuje, má mnoho povinností, málo odpočívá a jednoho dne už jednoduše nemůže dál.

Jenže čím déle se pohybuji v oblasti péče o zdraví a také čím více se vracím ke své vlastní zkušenosti, tím více vnímám, že vyhoření nemusí být jen otázkou množství práce.

Někdy můžeme pracovat velmi mnoho a přesto cítit energii, radost a smysl. A jindy nemusí náš život zvenčí působit nijak zvlášť náročně, a přesto postupně ztrácíme sílu.

Když dlouho žijeme život, který nám nesedí

Já sama vyhoření vnímám také jako určitou formu odpojení od sebe sama.

Můžeme dlouhé roky chodit do zaměstnání, které nám vlastně nesedí. Můžeme žít ve vztahu, ve kterém se necítíme dobře. Můžeme být obklopeni lidmi, mezi kterými nemůžeme být úplně sami sebou.

A přesto pokračujeme.

Někdy proto, že jsme si určitou cestu sami kdysi vybrali. Jindy proto, že se to od nás očekávalo. A někdy jednoduše proto, že jsme si zvykli.

Dokonce se můžeme přesvědčovat, že bychom měli být spokojení. Máme práci, rodinu, zázemí, na první pohled nám vlastně nic nechybí.

Jenže uvnitř může být něco úplně jiného.

Často vidíme hlavně to pozitivní

Sama jsem to dlouho dělala podobně.

Pracovala jsem v oblasti laboratoře a kvality. Laboratorní prostředí mě vždy přitahovalo a říkala jsem si, že vlastně dělám něco, co je mi blízké.

Jenže jsem se dlouho neptala na druhou část:

Kolik z toho, co každý den dělám, mě skutečně naplňuje. A kolik mě naopak dlouhodobě vyčerpává?

Postupně jsem totiž vykonávala stále více činností, které mi vůbec nebyly vlastní. Některé mi byly dokonce velmi nepříjemné. Přesto jsem se soustředila hlavně na těch několik věcí, které mi smysl dávaly, a přesvědčovala sama sebe, že je všechno vlastně v pořádku.

Až jednoho dne už nebylo.

Vyčerpání se podepsalo i na mém zdraví a já z práce odešla.

Pro mé okolí to možná přišlo nečekaně. Navenek totiž často dlouho působíme, že všechno zvládáme.

Masku „jsem v pohodě“ můžeme nosit velmi dlouho

Člověk funguje. Pracuje. Souhlasí. Plní svoje povinnosti.

A jeho okolí vůbec nemusí tušit, co se odehrává uvnitř.

Někdy to dokonce nemusíme vědět ani my sami. Tělo už může prostřednictvím únavy, napětí, poruch spánku nebo dalších obtíží upozorňovat, že něco není v pořádku, ale my stále pokračujeme.

Proto má podle mě smysl všímat si už těch menších signálů. Nečekat, až vyčerpání dojde tak daleko, že tělo nebo psychika jednoduše řeknou dost.

Dlouhodobá nespokojenost se totiž nemusí projevit jen únavou. Může ovlivňovat naši náladu, komunikaci, vztahy i to, jak reagujeme na lidi kolem sebe. A čím déle určité věci odkládáme, tím složitější někdy bývá je později napravovat.

Řešením nemusí být vždy odchod

Když zjistíme, že nás něco dlouhodobě vyčerpává, neznamená to automaticky, že musíme dát výpověď, ukončit vztah nebo celý svůj život převrátit vzhůru nohama.

Někdy je potřeba změnit samotnou situaci. Jindy může pomoci nastavit hranice, jinak rozdělit povinnosti, přestat automaticky přebírat odpovědnost za všechno nebo začít otevřeněji mluvit o tom, co nám nevyhovuje.

Ani to ale nemusí být jednoduché. Komunikace totiž není jen na nás. Na druhé straně může být člověk, který se rozhovoru vyhýbá, nechce některá témata otevírat, reaguje tlakem nebo sám neumí dobře sdělovat svoje potřeby. To neznamená, že problém je pouze v nás nebo že jsme něco nezvládli.

Má ale smysl vracet pozornost také k sobě. Ptát se: Co vlastně potřebuji? Co mi ještě vyhovuje a co už ne? Kde jsou moje hranice? Co mohu ovlivnit já a co už ovlivnit nemohu?

Nejde tedy o hledání viníka. Spíš o postupné hledání způsobu, jak v dané situaci neztrácet sami sebe. Někdy se díky tomu může vztah nebo pracovní situace proměnit. A jindy právě lépe pochopíme, že určitou věc už změnit nedokážeme a budeme se muset rozhodnout, jak dál.

Důležité je nezůstat jen u potlačování následků.

Při práci s únavou a vyčerpáním proto vnímám jako důležitou také podporu těla: kvalitní stravu, dostatek živin, regeneraci, spánek nebo zklidnění nervového systému. To všechno může organismu pomoci postupně znovu získávat sílu.

Pokud ale vyčerpání vyrůstá z dlouhodobé nespokojenosti v práci, ve vztazích nebo ze způsobu, jakým žijeme, samotná regenerace nestačí.

Je potřeba začít se dívat i na otázku: Co mě vlastně dlouhodobě vyčerpává a co s tím mohu udělat?

A čím dříve si tuto otázku položíme, tím více možností obvykle máme. Někdy stačí poměrně malá změna. Když však vlastní nespokojenost dlouho přehlížíme, mohou se postupně nabalovat další problémy a cesta zpět bývá složitější.

Návrat k sobě nebývá rychlý

Po svém vyčerpání jsem začala hledat, co vlastně opravdu chci.

A zjistila jsem, že odpověď vůbec není jednoduchá.

Když svoje vlastní potřeby, zájmy a vnitřní směřování dlouho potlačujeme, můžeme postupně ztratit schopnost je slyšet. Víme třeba jen, že takhle už nechceme pokračovat. Ale ještě vůbec nevíme, kudy se vydat.

I moje cesta vedla přes různé odbočky a slepé uličky.

Postupně jsem se ale začala vracet k tomu, co mě zajímalo už dávno, ke zdraví, výživě, fungování lidského těla a k celostnímu pohledu na člověka, ve kterém spolu souvisejí tělo, psychika i způsob života.

A možná právě to je jedna z důležitých otázek, které nám zkušenost s vyhořením může přinést:

Nejen „Jak mám znovu získat energii?“, ale také „Žiji vlastně život, který je opravdu můj?“

Protože někdy nepotřebujeme jen více odpočívat.

Možná potřebujeme začít znovu poslouchat sami sebe.